|
Pár kilometrů odtud je hranice s Rumunskem, prašné cesty nikam nevedou
a lidé tu žijí na kraji světa. Ale jsou šťastní!
Zastavení prvé: Černá hora Pop Ivan - Podivná čtveřice
Nejvyšší hřeben Ukrajinských Karpat se táhne od Hoverly (2061m - vůbec
nejvyšší hora Ukrajiny) k Černé hoře (2020m). Je dlouhý cca 15km, jde
se příjemně, cestou je dostatek vody i míst na spaní, a pokud je dobré
počasí, jsou i pěkné výhledy do všech stran. Cesta vede po bývalé
československo-polské hranici, pohraniční patníky jsou stále ve velmi
dobrém stavu.
Pomalu jsme se blížili k Černé hoře, která je od ostatních vrchů na
míle dobře rozeznatelná podle zbytků meteorologické stanice, kterou
tam v letech 1938-9 postavili Poláci, jako tehdy nejlépe vybavenou
stanici v Evropě. Také to byl nejvýchodnější bod naší republiky, ale
obojí nemělo dlouhého trvání.
Začaly se honit šedé mraky, a když jsem dorazil na vrchol, jejich cáry
se hnaly okolo mne, nebylo toho moc vidět, a vítr fučel mezi šedými
zdmi mohutné a rozlehlé rozbořeniny stanice - byla to tajuplná a
trochu děsivá scéna! Ondra už zmizel někde ve stanici, já tedy také
odložil batoh a začal budovu obcházet a prozkoumávat, ostatní byli
ještě kdesi daleko za námi a jiné turisty jsme ten den nepotkali.
Najednou se však z mraků proti mě vynořila podivná čtveřice - mladík s
rozzářeným úsměvem, zachmuřený chlápek s brokovnicí přes rameno,
ušlápnutá holka a děda. Já měl v ruce jen vcelku drahej foťák (ke
kterému mám navíc i osobní vztah) a byl jsem trochu vyplašenej. Oni
byli takový rumunsky snědší, nikde nikdo, a navíc ta puška přes
rameno! Nerad někoho soudím podle vzhledu, ale dostal
jsem o své věci strach, a začal celkem rychle mizet k místu, kde jsme
měli batohy a měli být ostatní. Čtveřice byla ještě poměrně daleko.
Ten vysmátej ale najednou na mě volal: "Pán, pán, pán..." Tak jsem
zastavil, a on ukazoval na můj foťák, a říkal něco, čemu jsem
nerozuměl. Zatrnulo mi, a je to tady! Přišli ke mně, naštěstí jsem ale
po komunikačních těžkostech vyrozuměl, že chtějí jen vyfotit (jejich foťákem). Tak jsem je vyfotil a zas šupajdil pryč. Ale než jsem stačil
zmizet za rohem stanice, opět: "Pán, pán, pán...", znovu jsem je
vyfotil, a pak ještě mnohokrát se stanicí, s mraky, a na sto padesát
různých způsobů.
 Prošel jsem si vnitřek stanice - rozbořené místnosti, je to opravdu
úchvatné místo. Škoda jen, že to Sověti nechali zchátrat. U našich
batohů jsem se s nimi opět setkal, už přišli i ostatní. Dali jsme se
do hovoru, vylezli z nich velmi přátelští lidé. Nahoru šli naprosto
nalehko, tak měli všeho nouzi, podělili jsme se tedy s nimi o vodu,
cigára, slivovici, atd., a rozprávěli.
Děda toho moc nenamluvil, jen vypil půl flašky na ex, holka se nijak
neprojevovala (přece jen ženy na Ukrajině jsou něco méně než muži),
chlápek s brokovnicí se spíše jen mračil, ale ten vysmátej pusu
nezastavil. Když viděl můj batoh, tak hned, jestli se s nim může
vyfotit. Tak jo, ještě si vzal do ruky flintu. To se mi zalíbilo, tak
ať mě taky vyfotí s puškou. Zapózoval jsem, a aby to bylo věrohodné,
dal jsem prst na spoušť. V tu ke mně přiskočil ten, komu patřila,
nervózně mi ji vytrh z ruky, a vybil jí. Sakra, byla nabitá!! Pak jsem
se v klidu vyfotil.
Nakonec přemluvili i holku, ať si sundá šátek, trochu se usměje a
vyfotí se s
námi. Pokecali jsme, děda ještě požádal o vodu (nejdřív jsem
myslel, že chce další cigáro), a dopil druhou půlku flašky, asi ho ten
kopec pěkně vzmohl. Nechali se ještě několikrát vyfotit, a zas šli. My
si odpočinuli, ale začala být zima, tak jsme pokračovali k rumunským
hranicím.
Zastavení druhé: Zelené – Vodka s lesníky
Od rumunské hranice jsme sešli do údolí a po několika dnech opouštěli
hory. Po prudkém sestupu lesem jsme se ocitly v osadě Zelené, ale bylo
to jen pár chalup, snad i neobydlených, polorozpadlý most a krávy
samotné jdoucí po silnici. Tak jsme se vydali dále, na hlavní silnici
to měly být 4 kilometry. Jde se údolím po prašné cestě okolo potoka,
celkem nuda.
V půlce je další, trochu větší, Zelené, tam už byli lidé. Snažili jsme
zjistit, jestli by nás něco nesvezlo, ale nic. Tak jsme ušli další 2km
a objevili se ve vesnici Zelené, která leží na "hlavní" silnici
vedoucí na přechod na rumunskou hranici. Ale i tahle silnice je prašná
a plná výmolů a louží, a žádný provoz. Konec světa!
Byla tam i nějaká pasová kontrola - dva pohraničnicí v boudě. Než nám
zkoukli pasy, chtěli jsme si v tamním stánku dát něco dobrého, měli
ale jen jeden druh zmrzliny bez chuti a jinak vůbec žádné zboží.
Bylo už k večeru, tak jsme zjišťovali možnost odjet, najíst se či
někde přespat. Jediné autobusy, které odtud jezdí jsou v 6:30 a 7:30
ráno, o kus dál je magazín, kemp nikde žádný, ale v magazínu prý nové
pokoje! Popošli jsme k magazínu, je to klasický dřevěný dům, s
obchodem dole a pár lavičkama před ním.
Dali jsme si pivo, a zeptali se na ubytování. Pyšně odpověděli, že mají
luxusní úplně nové pokoje za 20 hřiven na jednoho. Byl jsem trochu
skeptický, ale skutečně v patře měli pokoje, nově obložené dřevem a
každý se sprchou s teplou vodou. Sice žádná zástěna nikde, tak dřevěné
obložení i podlaha pod linem (s dlaždičkovým vzorem!) už trochu
plesnivěly, ale jinak naprostý luxus! Vůbec nevím, jak je napadlo tam
něco takového postavit, pokojů tam bylo asi pět pro 6 lidí, ale nikde
nikdo, silnice nikam nevede, turisti tam nechodí, jestli dva tři za
týden, tak je to hodně! Nastěhovali jsme se a postupně se sprchovali.
Jediné, co šlo v magazínu mimo piva koupit, byly těstoviny a hovězí
konzerva, podle omšelé etikety a rezavého obalu už velmi stará. V ní
bylo pár kousků tuhého masa a neuvěřitelné množství neuvěřitelně
smradlavého tuku. "Maso" jsme vypreparovali a s těstovinami, sýrem a
velkým množství koření vytvořili zajímavé jídlo. Byli jsme ale
hladoví, a tak tato šlichta měla velký úspěch, že jsme si udělali i
druhou várku. Pili jsme piva, ale se setměním krám zavřeli, aniž by
nám něco řekli.
Dojedli jsme, dopíjeli piva a měli jsme koupenou jednu vodku, když se
s námi začali bavit lesníci, co popíjeli u vedlejšího stolu. Také měli
vodku, my ještě vytáhli slivovici z Čech, a začali jsme popíjet spolu.
Samozřejmě po ukrajinsku, ve velké rychlosti koloval stakan (tady v
podání ušmudlaného plastového kelímku), který nalévá vždy
předcházející pijan následujícímu, a ten zas dalšímu. Já seděl za
ramenatým, asi 120tikilovým Ukrajincem, kterej přes den tahá někde
klády a večer chlastá. Nalejval mi vždy dobrou decku, první dvě jsem
dal na ex, další jsem už neměl sílu dopíjet, a jen je doléval a
posílal dál. Stakan rychle koloval, 3 flašky se rychle vyprazdňovaly,
a dřevaři si mezitím labužnicky namáčeli chleba ve zbytcích
smradlavého tuku v
konzervách, co jsme nechali na stole.
 Přibývající alkohol v krvi (byli jsme v mžiku na kaši) zvyšoval
hranici našeho porozumění, naše kombinace
česko-slovensko-polsko-ukrajinsko-ruštiny se již vcelku blížila
spisovné ukrajinštině. Povídání bylo vřelé, a pokračovalo, i když už -
k mé velké radosti - postupně došlo všechno pití. Probrali jsme naše
životy, země, historii, místní vesnici, hory, obyvatele, ženský,
zábavu, dokonce i Honza poukrajinsky odvyprávěl vtip, kterému se
kupodivu smáli i oni, ačkoli ho podle mně nemohli pochopit. My se
smáli jako pominutí, jak Honza vše dovedně překládal.
Najednou se jeden lesník zvedl, ať mu dáme dolar. Nejdřív jsme jen
nevěřícně koukali, o co jde, a pak mu ho dali. Nasedl na Mikolajovu
motorku a vyjel do vesnice. Chvíli bylo ze vsi slyšet řvaní motoru, a
občas se někde mihl kužel předního světla, až najednou za rozbouřenou
říčkou zas najel na zavěšenou lávku pro pěší, která se děsivě
rozhoupala, a navrátil se k nám. Přivezl láhev vodky, za jeden dolar,
sehnal ji někde ve spící vsi!
Byla to tedy nějaká méně alkoholická slaďura, něco jako griotka, ale
sklidila velký úspěch. Zas jel stakan dokola, a myslím, že se neotočil
ani dvakrát.
Hovor pokračoval, ale už se připozdívalo a oči se klížily. Lesníci se
začali rozcházet, až zbyl jen nejdružnější Mikolaj Mikolajevič
(ukrajinsky s M, rusky s N). Ten se dlouho loučil, vyměnili jsme si
adresy, a nakonec mi ze své umaštěné motorky dal od kolomazi umazaný
podomácku vyrobený nůž. Na oplátku jsem mu dal podomácku ozdobenou
krabičku na cigarety, naposledy jsme se objali a on odjel do tmy.
Velké přátelství! Šli
jsme spát asi ve 12, naprosto opilí.
Vstávali jsme před 7, abychom stihli druhý, a ten den poslední, autobus
- v 7:30. Čekala nás 2hodinová cesta po rozmlácené prašné silnici do Verchoviny, my byli ospalí, nebylo nám úplně nejlépe, sucho v krku...
A autobus byl tak maličký, že jsme hlavy měli ohnuté, a stejně se
mlátili do stropu na každém rygolu, a už od začátku byl narvaný k
prasknutí, a stále přistupovaly hromady lidí - bylo to jen vedro, smrad a
nekončící utrpení!
Bonus No.1: Chorovy- Děsivá noc
Celý den občasně poprchávalo, tak jsme se rozhodli opustit neznámé a
nenavštěvované vrchy
Bukoviny už druhý den. Vrátili jsme se kus nad Vyžinku a po silnici
zamířili do Chorovů. Začalo opět pršet, schovali jsme se v
rozestavěném přístřešku, rychle se ale blížil večer, tak jsme vyrazili
dál i za
ukrutného lijáku. Silnice se vine lesem do sedla nad ves, kam jsme se
vyškrábali úplně promočení a na kraji Chorovů se schovali
na verandě vyhořelé horské ubytovny. Výhled jsme měli do šera na
lyžařské vleky, jejich sloupy vypadaly v cárech deště jak šibenice.
Kluci se šli zeptat do domku naproti, kde svítilo světlo, jak jedou
busy do Černovců. Zarostlý dřevorubci s nabroušenýma sekerama jim
řekli, že zítra brzy ráno, v 7.
Dolu do vsi do hospody a hledat ubytování se nám už jít nechtělo,
padla tma, byli jsme mokří a stále pršelo. Taky to byla dálka, tak
jsme si na kryté terase vyhořelé chaty postavili stany. Bylo to místo
značně strašidelné, na kraji zapadlé ukrajinské vsi plné tvrdých horských
lidí, v ohořelé ruině, a s výhledem na vleky, které vypadaly, jak kdyby
nikdy nejezdily, na chalupu plnou drsnejch chlapů se sekerama, co už
o nás věděli, a na sochu ruského vojína bez ruky. Ale najedli jsme se a ulehli ke spaní.
Já spal sice neklidně, ale nic jsem neslyšel. Zato ostatní se moc
nevyspali, prý byly v noci okolo stanů slyšet kroky, v dálce pak
nějaké výstřely, a k ránu motor auta vrněl kus od stanů a hrála hudba
rádia.
Vstávali jsme před 6, abychom stíhali autobus, a vskutku, na
silnici pár metrů od nás stál černý nablýskaný mercedes! Černá
limuzína mercedes, tady na Ukrajině, kde jezdí jen povozy a rezavé
Lady, za 10 dní jsme neviděli lepší auto než Citroen z roku 85, a teď
tu v noci stojí úplně novej Mercedes!! Okýnka byly stažený, vevnitř se
rýsovaly siluety dvou chlapů, kteří kouřili, a nahlas hrálo rádio. Co
to sakra je?!
Značně nervózní jsme balili stany a přemýšleli, jak okolo nich projít.
Co se stane? Museli jsme projít okolo nich, jinudy to nešlo! Když už
jsme měli vše sbalené a ten okamžik byl nevyhnutelný, auto nastartovalo a odjelo, pak už jsme ho
nikdy neviděli. Divné, jakoby nás hlídali, aby se nám nic nestalo. Ale
dost jsme si oddechli!
Ještě trochu nervózně jsme za ranního šera a
mrholení seběhli vesnicí na hlavní silnici a tam bez problému chytili
bus do Černovců, a přemýšleli, zda se nám to jen nezdálo.
Bonus No.2: Černovcy - Kupování lístků
Černovcy jsou velké historické město, s mnoha kostely a jinými
památkami. Pro nás to bylo především odrazové místo z hor a Bukoviny
směrem do Oděsy a na Krym. Lístky na vlak jsme už nesehnali, navíc asi
jede přes Moldávii, kam je třeba mít vízum, tak jsme šli koupit lístky
na autobusové nádraží. Koupili jsme 4 lístky do Oděsy po 80,6Hř., ale
tlustá bába za okýnkem nám vrátila, jako kdyby lístky stály 85. Dumali
jsme, zda za těch necelých 5 není třeba nějaká rezervace, nebo
zaplacený zavazadlo, ale na nic jsme nepřišli. Tak jsme se šli zeptat,
co to je, nebo, ať nám ty prachy vrátí.
Ona to ale neuměla vysvětlit, jen se stále vymlouvala, zapírala, a
prý, že je to poplatek za cosi. Evidentně kecala. Po chvíli
handrkování jsem na ni vytáhl
trik, že jsme na exkurzi, a že pro školu potřebujem potvrzení na každý
výdaj, aby nám to proplatili. Briskně na to vytáhla nějaké předtištěné
papírky, a že si tam můžem napsat částku sami, jakou chcem. Svítily jí
očička a mrkala na mě, jak to skvěle vymyslela, že na účet "naší
školy" si nakrade nejen ona, ale pomůže si nakrást i nám. Tomu jsem se
jen zasmál, naprosto mě odzbrojila, a nechal jsem již už být, srandy
jsem si užil dost.
Ondra ale vytrval, chvíli ji honil po nádraží, pak na ní vytáhl, že
zavolá milici, když si jen tak vzala 20 hřiven (100Kč) do kapsy. Stále
se cukala, ale nakonec prachy přesně vrátila, tvářila se přitom ale
neuvěřitelně dotčeně, a dělala na nás hrozivá gesta, až jsme skoro
dostali strach, zda vůbec odjedem. Ten čas a námaha
asi za ty peníze nestály, ale šlo o princip, a hlavně o spokojenost z
vítězného boje! :)
|
